Kokainisté do léčebny nechodí

První republika je pro dnešní Čechy v mnoha ohledech vzorem. Třeba i v tom, že se sem po dlouholeté odmlce vrátil kokain. Podle Jiřího Presla, lékaře a spoluzakladatele neziskové organizace Drop In, je to sice komplikovaná droga, ale není nutné ji démonizovat.
Na to, jak to teď v české společnosti s kokainem vypadá, se ho ptal Jan Jiřička.

Už před několika lety jste předpověděl, že se v České republice rozšíří užívání kokainu. Z čeho jste usuzoval?
To není žádná moje genialita nebo jasnovidectví, ale prostý fakt, že v módních drogových vlnách kopírujeme západní Evropu. V této scéně se pohybuji dvacet pět let, takže jsem jich už několik zažil, třeba u extáze, a bylo mi jasné, že i u kokainu k tomu dříve nebo později musí dojít. Když klesá obliba nějaké drogy a nějací optimisté začnou vykřikovat, že lidé ztrácí zájem o drogy a že už jsou rozumnější, tak to vždycky jen znamená, že stoupá zájem o něco jiného. Většinou se střídají v oblibě opiáty, nejčastěji heroin, a barevnější skupina stimulačních drog - amfetaminy nejrůznějšího typu a kokain. U nás vůči němu tvořil přirozenou bariéru pervitin, protože je levnější, takže trvalo déle, než se tady kokain etabloval.

Bylo to i tím, že šel cenově dolů?
Určitě. Kdyby zůstal na zhruba třech tisících korunách za gram, tak neměl proti pervitinu, který stojí osm devět set, šanci. Ačkoliv to jsou drogy s různými účinky, základní efekt je velice podobný.

Vybavujete si okamžik, kdy jste se o užívání kokainu v České republice dozvěděl poprvé?
Už okolo roku 1995 jsem věděl, že tady funguje nějaká síť.

Před rokem 1989 se kokain v Československu nevyskytoval, protože byl pro lidi příliš drahý a nedostupný?
Tady vůbec nerozhodovala cena, ale směnitelnost koruny. Na Západě o ně nebyl zájem a měnily se v kousek bezcenného papíru. To že se tady kokain nebo heroin nevyskytovaly, nebylo tím, že by socialistické Československo mělo dokonalé hranice, protože přes nás se vždycky tyto drogy převážely do západní Evropy po jedné z větví balkánské cesty.

Jak často přicházíte do kontaktu s lidmi, co berou kokain?
My máme pouliční klientelu. Já se ke kokainu dostanu spíše od lidí, kteří se pohybují v těch sférách a občas přes konzultace s problémovými jedinci, kteří se na mě privátně obrací. Je potřeba si uvědomit, že uživatelé kokainu jsou lidé, kteří nezačínají v šestnácti, ale v pětadvaceti, kdy už je osobnost strukturovaná a riziko drogy menší. Asi do určité míry hraje roli, že to není syntetická, ale přírodní droga. I když dojde k narušení kontroly, uživatelé mají vysokou motivaci s tím něco dělat a často z toho při prvních známkách problému vycouvají. Když se dostanou do problému, tak si často pomůžou sami. Pokud ne, tak si dokážou sehnat privátní pomoc, ale mimo kartotéky a hospitalizace. Žádný z těchto lidí se nepůjde kurýrovat do Bohnic, kde dostane ne moc důstojné ústavní oblečení.

Pro uživatele kokainu je většinou první drogou nebo už mají předchozí zkušenosti?
amozřejmě s marihuanou, řada z nich měla na předpis nějaké benzodiazepiny, něco proti úzkosti a na spaní, to jsou také drogy. Ale z nelegálních tvrdých drog je to pro drtivou většinu první.

A poslední?
Ano, dá se říct, že i poslední. Většinou se nestává to, co běžným uživatelům pervitinu, u kterých se po několika letech dostaví psychóza, a přecházejí na heroin. V případě kokainu něco takového příliš nehrozí. Nechci ale generalizovat, protože jsou samozřejmě případy, kdy člověk na kokainu ujede tak, že zlikviduje firmu, sebe i rodinu.

Uvádí se, že abstinenční příznaky nejsou fyzické, ale psychické.
A dost trýznivé, pokud už je tam opravdu závislost. Ti lidé se z toho těžko dostávají. Vzpomínky je třeba ještě léta po tom trápí ve snech, protože je to zkrátka zážitek. Kdyby nebyl, tak by světové celebrity všeho druhu za to nebyli ochotné platit takové prachy.

Lze odhadnout, kolik uživatelů kokainu v České republice přibližně je?
Řádově to jsou stoprocentně tisíce. Vezměte si, kolik je v Praze zaměstnanců nejrůznějších reklamních a kreativních agentur, herců, zpěváků, mladých úspěšných byznysmenů, manažerů. Také řada cizinců, kteří tady žijí, má nejrůznější kontakty. Pozor, neříkám, že to jsou všechno kokainisté, to vůbec ne, ale je to prostředí, kde se kokainu daří. Často to jsou profese, které potřebují krátkodobě brutálně zvýšit výkon, a tohle stimulační drogy dokážou, protože vám hrábnou do rezerv, navodí pocit jiskřivé bystré mysli a jste schopný celou noc fungovat. Lidé jej tedy nepoužívají jen proto, aby si vyhodili z kopýtka někde na mejdanu. Kokain je, na rozdíl od pervitinu, droga, která se dá v dospělém věku, pokud má člověk základní kontrolu, takzvaně rekreačně užívat celá léta.

Třeba jednou týdně?
Přesně tak. V polovině 90. let dělala Světová zdravotnická organizace obsáhlou studii o užívání kokainu v dospělém věku a závěry byly velice zdrcující pro protidrogové bojovníky. Tam bylo v zaobalených vědeckých termínech řečeno, že když si normální dospělý člověk s nenarušenou kontrolou občas šňupne, nic moc se neděje. Když srovnáte počty úmrtí a kriminalitu v souvislosti s alkoholem a v souvislosti s kokainem, tak i když to vezmete v poměru k počtu uživatelů, zjistíte, že nejdrastičtější ze všeho je alkohol.

Má vliv na užívání kokainu také to, že se šňupe, zatímco píchání do žíly leckoho odrazuje?
Ano. I způsob užití přispívá k rozšíření mezi takovou společností. Nějaká modelka si nebude píchat do žíly, ale šňupne si.

Mluvil jste o Praze - je tedy kokain spíše droga velkých měst?
Určitě, protože dostupnost je oproti pervitinu poměrně obtížná. Kokain jde z Jižní Ameriky, musí se nějak dostat přes oceán do Evropské unie, to není jednoduché, a pak skrz unii ještě k nám. Výsledek také je, že opravdu málokdo, co mám informace, tady má skutečně pravý čistý kokain. Myslím, že celá řada lidí v klidu šňupe pervitin a myslí si, že kupuje kokain. Nemají šanci to poznat, protože oboje je to nakopne. Zdrojů kvalitního čistého kokainu tady moc nebude.

Myslíte, že vlna kokainu bude u nás nahrazena později zase něčím jiným?
Nepochybně. Předpokládám, že zhruba deset let bude mizet ze scény heroin a budou vládnout stimulační drogy pervitin a kokain. Potom ale zase přijde renesance opiátů a heroin se vrátí. Objeví se vzpomínky na předchozí dobu a další garnitura potenciálních kupců, kteří jej budou považovat za něco nového a úžasného. Takhle to bylo vždycky.

Zafungovaly tady po roce 1989 ještě vzpomínky z první republiky, kdy se kokain užíval?
Moc ne. Za první republiky to ale byla společensky přijatelná droga. Vzpomínám si, že když jsem byl v roce 1991 v Americe, tak mi říkali, že ještě před pěti lety doznívala doba, kdy kokain byl společensky tolerovaný i na univerzitní úrovni. Na večírkách se podával za rohem, aby to nebylo moc vidět, ale nikdo se nad tím nevzrušoval. I dnes jsou prostředí, kde je kokain zpestření šedi života, o něco dráždivější než je alkohol, ale jinak nic zvláštního. Za první republiky to bylo taky tak. Opiáty nebyly pouliční droga, třeba opiová tinktura byla normálně v prodeji. Kdysi jsem se dostal ke statistice, kde se uvádělo, že tehdy bylo v Praze na policejním ředitelství registrováno asi šest set překupníků s kokainem. Tedy lidí s licencí, o kterých věděli. Jsem navíc přesvědčený, že tenkrát to byl poctivý čistý kokain. To bylo káčko jako břitva.

Dozvěděl jste se od zahraničních kolegů nebo z literatury, že by závislost na kokainu někdy končila smrtí?
Předávkování tak může skončit. Není to úplně časté, ale předávkování stimulačními drogami je poměrně nebezpečná věc. Zejména v kombinaci s alkoholem nebo prášky na spaní. Když už jsou lidé hodně rozjetí, nedokážou po tom rauši spát, tak začnou ve velikých dávkách brát prášky na spaní nebo na uklidnění. Také vědí, že kokain odbourá opilost. To má člověk okamžitě čistou hlavu.

Od 1. ledna 2010 se držení méně než jednoho gramu kokainu klasifikuje jako přestupek. Považujete to za liberální nebo přísné?
Je to relativně liberální a rozumné, protože to dává policii signál, že je třeba zasahovat proti původcům, tedy distributorům, dealerům a neničit uživatele. Když se uživatel dostane do maléru, tak je pro něj přestupek samozřejmě ponaučení.

MUDr. Jiří Presl
Narodil se v roce 1955. Přední český odborník na léčbu a prevenci drogových závislostí. V minulosti působil v Psychiatrické léčebně Havlíčkův Brod či Středisku drogových závislostí Fakultní nemocnice II v Praze. V roce 1991 s psychologem Ivanem Doudou založil nadaci Drop In, kde v současnosti působí jako vedoucí lékař Centra metadonové substituce, určené pro závislé na heroinu, braunu a dalších opiátech.